Obchůzka Kotle

Je sice pravda, že Děravej Kotel má svý kouzlo, ale myslím, že to tam vypadá možná až moc… staře? Zapomenutý v době před pár desítkama let? Táta nechtěl, abych do takový společnosti vůbec chodila. Dneska jsem spíš pozorovala. Lidi okolo a tak. Všichni se zdaj tak bezstarostný a natěšený. Když jsem poprvý vešla dovnitř, uviděla jsem pár lidí sedících různě u stolů, támhle seděla nějaká holka sama, támhle zas nějaký starší lidi spolu… Nejvíc v hospodě zářila jedna červená hlava přímo u prostředního stolu. To taky nechápu. To se kouzelníci s vlasama v barvách duhy snaží upoutat pozornost, nebo se jim to fakt tak líbí? Když jsem došla k tý holce, ucejtila jsem fakt nechutnej smrad. Něco podobnýho jsem cítila z opilců, který jsme jednou k večeru potkaly s mojí chůvou Marcelle. Nikde jinde jsem to necejtila, protože táta doma nikdy neměl alkohol.

Jak jsem tam tak stála, přiběhla tam nějaká slečna a křičela, že kdo se chce ubytovat. Na chvilku mě napadla taková šílená myšlenka ubytovat se v Kotli, ale ne, díky, radši se do odjezdu vyspím doma. Zmijozelský pokoje jsou prej dost hezký, ale i jako v ostatních kolejích je několik lidí na pokoji. To bude hrozný. Nechci s nikým sdílet svůj pokoj. Táta říkal, že máma chodila taky do Zmijozelu, stejně jako on. Že se tam poznali. To mi je ale celkem jedno. Nechci o ní nic slyšet, když od nás utekla. Proto si myslím, že půjdu taky do Zmijozelu. Vlastně si ani nemyslím, že patřím do jiné koleje.

Koupila jsem nějaký oblečení od tý červenovlasý holky. Sice mám oblečení plný skříně, ale říkala, že je to všechno nový a něco se mi fakt líbilo… a chtěla za to úplně směšnou částku. Tátovi se to nelíbilo, když jsem přišla domů. Prej jestli si myslím, že mi kupuje málo oblečení a všeho ostatního. To si určitě nemyslím. Ale proč bych si nemohla koupit sama to, co se mi líbí?

Celej večer jsem stála opřená o zeď v zadní části Kotle a poslouchala rozhovory ostatních. Byla tam skupinka tří prváků a jeden o Bradavicích vůbec nic nevěděl. Dokonce ani to, jaký tam jsou koleje. S takovýmahle dětma mám chodit do stejnýho ročníku. Nechápu, proč tam takový lidi vůbec pouštěj. Je to ostuda.

Když většina lidí odešla, šla jsem domů. Táta byl vzhůru. Zeptal se mě na pár věcí, který ho stejně doopravdy nezajímaly a já šla spát. Musím si pořádně užít svojí postel a pokoj, dokud můžu.

Dneska jsem se šla projít po Portsmucku. Marcelle trvala na tom, že půjde se mnou, ale nakonec jsem jí přesvědčila, ať mě nechá jít samotnou. Vlastně by mě zajímalo, co bude dělat, až odjedu do Bradavic. Nebude mít žádnout práci.
Objevila jsem nějakej důl, do kterýho stejně nebyl přístup, ale proč bych tam chodila. Šla jsem si sednout na lavičku, už ani nevím, kde to přesně bylo. Snědla jsem svačinu a po nějaký chvíli tam přišla taková holka. Měla černý vlasy a takovej zvláštní obličej. Ne jakože hnusnej, ale zajímavej. Řekla mi, že se jmenuje Vivienne. Chvíli jsme si povídaly a zdálo se, že taky moc nemusí ten ruch v Kotli a uječený prváky.  Ani si nepřipadám jako prvák. Měla bych se strašně těšit, s každým si o tom povídat a všechno ostatní. Já se těším, jen to nemám potřebu všem vykládat.
Na další řeči bylo pozdě, tak jsem šla domů. Třeba se ještě někdy potkáme.